Boj s nemocí

Zde může dopadnout jakkoli. Znal jsem kdysi lékařku, která skoro na vše psala acylpirin, nebo jak se ten krám jmenoval, a dlouho jí to procházelo. V dnešní době to asi již není možné, ale přesto.

Řešení je více, ale výsledek bude vždy stejný, totiž nutnost zajít si do lékárny pro tabletky, mastičku či injekce. Anebo něco jiného, podle toho, jaká je to choroba a podle toho co lékař určí. Ten vás do lékárny lifruje v dobré víře, že nebude problém si potřebný lék zakoupit. Jenže ouha.

Ano, stává se to někdy, lék v lékárně není. A řeknou vám, že se již nedělá. Jenže vedle v druhé lékárně týž lék mají, tak jak to sakra je? Dělají si ho tady snad jen tak na koleně?

Ne, nedělají. Ono to by to ani nešlo, protože každý lék prochází složitým ověřováním a musí mít asi tři miliony povolení a nevím čeho ještě. Teprve pak může být registrován, za což je zodpovědná registrace léčiv a pak může jít teprve na trh. Je to samozřejmě o dost složitější, ale to by bylo článků sto dvacet a ani by to nikoho nebavilo číst.

Takže tedy, když je lék všemi procesy prozkoumám a shledán nezávadný a pokud možno bez nežádoucích účinků, může jít do výroby a následně do lékárny.

Výrobce lék vyrobí a předá distributorovi léčiv, který jej už pak jen rozveze do lékáren, podle toho, kolik si objednaly. Pokud neobjednala lékárna nic, nic také nedostane, pokud je tedy lék limitován.

Tato předlouhá cesta je jedním ze způsobů, jak se dostane k léku obyčejný člověk, který má to štěstí, že lék v jeho lékárně mají.

Naštěstí nemusí být situace tak kritická, protože většina skupin má léky stejné, jen výrobce je jiný a pak pochopitelně i cena. Takže když budete mít například místo Atorvastinu Atoris, nemělo by to činit jakékoli potíže. Ostatně, kdyby mělo, lékárník by vám jej ani neměl vydat.

Na závěr nezbývá než vám popřát dokonalé zdraví a abyste se bez léků obešli.